Cesta změny

Můžeme ještě zvrátit negativní vliv moderní kultury na prožívání těhotenství a porodu? Statistiky císařských řezů v různých zemích ukazují taková čísla, že je na místě se obávat, zda jako lidstvo nestojíme na počátku cesty, kdy se již při porodu neobejdeme bez chirurgického zásahu.

Objevují se císařské řezy „na přání“ a je na místě se ptát, jakou hrůzu a děs z porodu asi musí prožívat žena, která dobrovolně volí náročnou břišní operaci s rizikem nejrůznějších komplikací a nutností tlumit pooperační bolest nejsilnějšími možnými opiáty? V lékařské dokumentaci se stále častěji objevuje jako indikace k císařskému řezu „nepostupující porod“ aniž bychom se dále zabývali příčinou, proč se porod zastavil. Zdá se, že současná medicína nabízí krajní řešení i v případech, které lze řešit mnohem šetrněji psychologickými prostředky.

Současná neurověda nám na druhé straně ale navíc nabízí výsledky nejrůznějších výzkumů, které potvrzují pozitivní vliv hluboké relaxace a meditace na nárůst nerovových buněk a potažmo opiátových receptorů v mozku. Jednoduše řečeno: pomocí mentálních technik lze zesílit schopnost těla tlumit bolest přirozenými způsoby – endorfiny – bez vedlejších účinků uměle dodaných léků. Vědomá mysl tedy může „léčit mozek“ – dokáže obnovit růst buněk v jeho dysfunkčních a atrofovaných částech a vyvážit tak negativní vliv civilizačního stresu – bolesti, napětí a úzkosti.

Ukazuje se, že se máme co učit z tradic přírodně žijících národů, které vyvinuly za tisíce let existence bez anestetik efektivní přístup, který nevyžaduje složité vybavení ani obtížné učení, je příjemný a má řadu pozitivních psychologických účinků: posiluje pouto a emoční blízkost muže a ženy a umožňuje muži navázat kontakt s ještě nenarozeným dítětem.

Jako už mnohokrát docházíme k tomu, že zkušenosti tradičního léčitelství (dříve vnímané jako primitivní, iracionální a jako takové neúčinné) potvrzují nejmodernější vědecké výzkumy a posouvají naše poznání o netušené souvislosti, které západní mysl (často roztříštěná a jednostranně orientovaná) není schopna vnímat v jejich celistvosti. Představitelé současného porodnictví často argumentují nepřijatelnými riziky domácích porodů. Většina z nich bohužel nemá nejmenší ponětí o tom, jak silný psychologický vliv má neosobní, přísný a strohý přístup personálu porodnic na to, jak se žena při porodu cítí a potažmo jak dále porod probíhá. V době chronického nedostatku zaměstnanců chybí možnost, aby byli lékaři, porodní asistentky a dětské sestry vybíráni nejen podle své odbornosti, ale také na základě osobnostních předpokladů. Emoční inteligence tvoří v pomáhajících profesích nezbytné podmínky pro to, aby se žena cítila bezpečně, aby se – navzdory tomu, že není ve svém domácím prostředí – mohla uvolnit a aby tak instinktivní procesy mohly řídit porod nerušeně.

Zakazuje-li stát porodním asistentkám, aby pomáhaly rodícím ženám u domácích porodů s odvoláním na nemožnost řešit život ohrožující situace bez potřebného technického vybavení, měl by se ale stát stejnou měrou zajímat i o to, jakou psychologickou atmosféru ženy zažívají v nemocničním prostředí. Je to totiž právě kvalita vztahu mezi pomáhajícím (lékařem, porodní asistentkou, sestrou) a rodící ženou, která rozhoduje o četnosti komplikací u porodu. Výzkumy, které se zabývají schopností těla produkovat v dostatečné míře oxytocin (přirozený hormon zodpovědný za činnost dělohy při porodu), jasně ukazují na to, že se žena při porodu musí především cítit v bezpečí, musí vnímat sociální podporu a důvěru a také se musí cítit přijímána taková, jaká potřebuje u porodu být (tedy se všemi instinktivními projevy). Nestačí tedy jen do vyhlášky zakotvit nezbytné technické vybavení, je třeba vyžadovat, aby byl personál porodnic, porodních center, porodních domů kvalifikovaný i po stránce psychologických kvalit. Jedině pak může stát s čistým svědomím nabízet ženám porod ve zdravotnickém zařízení jako adekvátní plnohodnotnou náhradu psychologicky bezpečného domácího prostředí.