Kořeny bolesti

Odpovědi na otázku, proč je v naší kultuře porod vnímán jako nesnesitelná zkušenost, nabízí Marie F. Monganová ve své knize Hypnoporod: v dobách před rozšířením křesťanství, v dobách kultu Matky přírody a Matky stvořitelky byly po tisíce let ženy respektovány a oslavovány jako nositelky života, léčitelky a byly díky svým schopnostem považovány za bytosti spojené s Božstvy; porod byl celou komunitou vnímán jako jeden z nejvýznamnějších spirituálních okamžiků.

Ještě v Antickém Řecku psal Soranus (na základě Hippokratových a Aristotelových myšlenek), že je třeba naslouchat pocitům a potřebám rodících žen a dbal na důležitost využití práce s myslí k navození uvolnění, jež usnadní porod. S postupným vzestupem starověkého křesťanství se však začalo měnit vnímání ženy: z polobohyně byla považována za zdroj ďábelského tělesného pokušení a hříšnou bytost; chrámy a oltáře vyznavačů kultu přírody byly ničeny a spisy zabývající se přírodními léky byly páleny. Ženy byly během porodu izolovány, těhotenství bylo považováno za důsledek tělesného hříchu, rodící ženě nesměl nikdo pomáhat – ani porodní babičky, ani lékaři. Sv. Klement Alexandrie (┼ 202 n.l.) napsal: „Každou ženu by pomyšlení, že je ženou, mělo naplnit studem.“ Do biblických překladů bylo vkládáno Evino prokletí: „V bolestech roditi budeš!“

Dobu vystihuje i to, že hebrejské slovo „etzev“ je v Bibli překládáno běžně jako „práce, dřina, námaha“, ale ve spojitosti s porodem jako „bolest, utrpení, muka, soužení“.

Proč žena „moderní“ tak často pociťuje u porodu nesnesitelnou bolest a utrpení? Většinadívek je od malička vystavena sugestivnímu vlivu kultury, že porod je děsivá záležitost, na kterou je lépe dopředu ani nepomýšlet a poté na ni rychle zapomenout. Někdy je takové vnímání porodu sdíleno i v rodině a přenáší se z matky na dceru. Jen málokterá žena dokáže takovému přesvědčení čelit; své děti přivádíme na svět zpravidla ve věku, kdy se teprve začínáme vymaňovat z formujícího vlivu původní rodiny a společnosti. Psychologie v podobných případech mluví o fenoménu „sebenaplňujícího proroctví“ – vnitřní přesvědčení determinuje naše chování a vytváří realitu.

Moderní technologicky vyspělá společnost je ve svých krajních projevech nevyvážená a generuje v nás svými nároky úzkost a psychické napětí, které se v těle projevují jako svalo-šlachová ztuhlost a statické strnulé držení těla bez živosti a proměnlivosti. Úzkost se často přenáší z generace na generaci, mnohdy si ji už ani neuvědomujeme, stala se součástí našeho prožívání – projevuje se v rozmanitém spektru: od ztráty radosti, spontaneity a kreativity přes mírnou neurčitou nespokojenost, svazující potřebu sebekontroly, nutkavé ambice až po zkostnatělou rigiditu či vnitřní neklid nebo posedlost výkonem, úspěchem, sociálním statusem.

Úzkost rozštěpuje naše nitro: většina lidí dokáže říct, co si myslí, ale neví, jak popsat to, co cítí, nejsme v kontaktu ani se svými tělesnými pocity, ani s emocemi; ve zdravém těle a mysli jsou naopak všechny děje asociativně propojeny: tělesné pocity s emocemi a city, fantaziemi i myšlenkami.

Naše moderní společnost je převážně orientována na soutěživost, dravého sebeprosazení si váží více než schopnosti vytvářet sounáležitost a přijímající a nehodnotící atmosféru; schopnost citlivě vnímat je pokládána za nepatřičnou přecitlivělost. Ztrácíme kontakt se svou přirozeností, s tělem, s mnoha svými psychickými stránkami, které se nevejdou do našeho sebeobrazu, jež do nás otiskly nároky okolí.

 

 

Už anglický lékař Dick-Read, který se v polovině minulého století začal zajímat o psychosomatické souvislosti porodu, objevil, že: čím více pociťuje žena strachu, úzkosti a napětí, tím silnější bolesti prožívá při porodu.

Strach je přirozenou součástí naší instinktivní výbavy. Nelze a ani to není dobré se ho jednou pro vždy zbavit – potřebujeme jej jako radar v nebezpečí, v neznámých a ohrožujících situacích tříbí naše smysly a pozvedá vědomí – reagujeme bystřeji a pohotověji. Z psychologického pohledu je ale užitečné rozlišovat mezi strachem a úzkostí. Úzkost je pocit neurčitého ohrožení, kde není jasná příčina strachu. Úzkost lze postupně rozpouštět: můžeme se naučit jí čelit, aby nás nesvazovala a neochromovala nebo v nás nespouštěla panickou reakci. Strach je tedy zdravý sebezáchovný pud, úzkost je získaná zkušenost, které lze porozumět a terapeuticky ji ovlivnit tak, aby neměla hlavní podíl v našem prožívání. Terapeutickou práci s úzkostí můžete v programu Endorfinový porod najít jednak ve skupinových lekcích pro těhotné a zejména v individuální terapii.