Psychologie porodu

Potřebujeme vlastně nějakou speciální předporodní přípravu? Velmi často se setkávám s extrémními postoji a slýchám na jedné straně bagatelizaci a trivializaci: „Všechny porodily, porodíš také, také jaképak zvláštní štráchy s porodem!“ a na straně druhé je dnes porod většinovou společností vnímán jako krizová situace, vyžadující nejmodernější medicínské zázemí.

Mám za to, že pokud bychom žili ve zdravé společnosti, v kultuře, která podporuje přirozenost a harmonický rozvoj osobnosti, bylo by samozřejmou součástí vrůstání do mateřské role to, že jsou ženy mezi sebou v blízkých a důvěryplných kontaktech a mohou bezprostředně sdílet své zkušenosti, učit se od starších zkušenějších a předávat si svou moudrost. A žádné speciální předporodní kurzy bychom pak skutečně nepotřebovaly.

Žijeme však ve společnosti, která upřednostňuje bojovnou rivalitu před lidskostí a soucitem, ve společnosti, která je rozdělena do nejrůznějších socio-ekonomických vrstev. Naše rodiny jsou rozštěpeny – ženám jen zřídka nabízí podporu v mateřství širší rodinné zázemí. Ve značné míře podléháme sugestivnímu vlivu sociálního okolí – rodiny, přátel, médií, jenž líčí porod jako nebezpečnou událost, krutou zkušenost s hrozícími tragickými následky, kterého je na místě se obávat. Najít v takové situaci v sobě jistotu, čelit strachu a úzkosti není jednoduché, aniž si to často uvědomujeme, k porodu přicházíme v obavách a stresu.

Optimální průběh porodu ale vyžaduje schopnost být v kontaktu s pocity vlastního těla, naladit se na ně, vnímat je bez hodnocení, omezování či předsudků, umožnit jim tedy volný průběh a dovolit přirozeným hormonálním procesům, aby mohly porod řídit. Klíčovou dovedností budoucí maminky je tak opak toho, co v nás společnost a kultura od mala vyvolává. Namísto stresu a napětí potřebujeme schopnost psychofyzického uvolnění.

Vliv psychiky na přirozené fyziologické pochody řídící porod je tak významný, že zkušené porodní asistentky přitakávají tvrzení autorky knihy Birthing Normally Gayle Petersonové, která tvrdí, že ženy rodí tak, jak žijí. Často neuvědomované emoční vzorce jsou v nás natolik otištěny, že se v tak náročné životní situaci, jakou porod je, nemohou neuplatnit. Často jsem u porodu viděla ženy, které byly v porodnici natolik ohromeny intenzitou bolesti, že se propadaly do stavu absolutního zoufalství a ochromující bezmoci a nenacházely způsob, jak bolesti čelit. V takové situaci je pozdě na jakékoliv psychoterapeutické intervence, nácvik uvolnění či práce s bolestí.

Výzkumy publikované v knize americké gynekoložky Christiane Northrupové Zdravá žena, od prvního početí po stáří ukázaly, že např. strach, úzkost, nedostatek podpory ze strany partnera, nedostatek sebevědomí matky, negativní představy spjaté s porodem a nedostatek opory ze strany přátel a rodiny mají často za následek komplikace, vyžadující intervenci porodníka – počínaje indukcí porodu, posílení stahů infuzí oxytocinu až po císařský řez. A naopak: autor výzkumu dr. Mehl používal jako prevenci předčasných porodů hypnoterapii a ukázalo se, že došlo ke snížení obav a úzkostí a potažmo klesl i počet komplikovaných případů.

Mehl a Petersonová udávají, že ženy s určitými psychologickými postoji a vlastnostmi mají nižší riziko komplikací u porodu. Patří mezi ně aktivita, nezávislost (vlastní rozhodování o životě), schopnost přijímat pomoc, přizpůsobivost, zdravé sebepojetí – vnímání sebe sama jako silné ženy, přijímání vlastní ženské stránky, schopnost zvládat obavy. Důležitou roli také hraje vztah k vlastní sexualitě – vnímání sama sebe jako sexuální bytosti, nikoliv jen jako sexuálního objektu. Podstatné jsou i přiměřené představy o porodu a ztotožnění s přípravou na porod, přijetí reality porodních stahů.

Je tedy zřejmé, že toho, co my ženy můžeme pro sebe udělat, abychom se vyhnuly těžkostem u porodu, je poměrně hodně: můžeme se zajímat o své nitro, porozumět příčinám nejrůznějších obtíží. Můžeme v sobě nechat zahojit zranění, které nám ubírají na síle a odolnosti a které narušují naše prožívání bolestnými vnitřními konflikty. Můžeme tak přerůst dřívější zkušenosti, jež nás často činí závislé na druhých, nedovolují nám být soběstačné a vytvářejí vnitřní překážky spoutávající naši spontaneitu a kreativitu.